„No mně ta jóga moc nevyhovuje. Víš, jednou jsem to zkusila a pak mě z toho bolely záda a jenom sedět a dýchat, nebo meditovat mě fakt nebaví. To není nic pro mě.“ Dobře si pamatuji na svoji první lekci jógy. Ani nevím, jak jsem se tam dostala, a když jsem viděla, že hodinu povede asi osmdesátiletý pán, říkala jsem si, jestli nejsem nějak špatně. Nebyla jsem. Už během první návštěvy jsem věděla, že to bude důležitý zážitek mého života. Bylo mi moc hezky, uvolněně a klidně jak

Každé ráno začíná většinou podobně. Vstávám brzy, cvičím, užívám si výhled z domu do lesa a na louky. Ve vesnici, kde je náš dům, probíhá život pomalu a pořád ve stejných rytmech. Nic velkého se nemění a lidé opakují ty stejné činnosti stále dokola. A přenáší se to i do našeho domu. Každé ráno jezdíme pro chleba do obchodu a taky pro vajíčka nebo pro cokoliv dalšího, co je zrovna potřeba. Střídáme se v tom. Obchod je malý, ale nacpaný věcmi a je asi pět minut cesty na skútru,

Dnes bych ráda psala o svých prvních týdnech, které jsem na Srí Lance strávila. O tom, jak jsem postupně zjišťovala, že moje dosavadní životní zkušenosti jsou mi mnohdy k ničemu a jsem vlastně mnohem víc zvyklá na pohodlí, než jsem si do té doby myslela. Když jsem v té zemi vystoupila z letadla a po velmi dlouhé cestě se konečně dostala na místo, kam jsem měla namířeno, chvíli mi trvalo si na místní podmínky zvyknout. Jednak počasí je oproti České republice opravdu rozdílné.