Závoj

Každé ráno začíná většinou podobně. Vstávám brzy, cvičím, užívám si výhled z domu do lesa a na louky. Ve vesnici, kde je náš dům, probíhá život pomalu a pořád ve stejných rytmech. Nic velkého se nemění a lidé opakují ty stejné činnosti stále dokola. A přenáší se to i do našeho domu. Každé ráno jezdíme pro chleba do obchodu a taky pro vajíčka nebo pro cokoliv dalšího, co je zrovna potřeba. Střídáme se v tom. Obchod je malý, ale nacpaný věcmi a je asi pět minut cesty na skútru, takže je to jedna z činností, která rámuje můj den. Navíc cesta vede krásnou srílanskou krajinou, takže je skoro za odměnu.

Prvních několik týdnů, kdy jsem obchod navštěvovala, jsem vždycky potkávala jen staršího pána, který místo vlastní, a taky jeho syna. Zpravidla tam jeho otec býval časně ráno a syn, protože nerad vstával, chodil do obchodu prodávat až později odpoledne.

Jedno ráno jsem zůstávala doma, vařila jsem dhal a ovesnou kaši a do obchodu jel partner. Když se vrátil a sedli jsme si ke snídani, vykládal mi o ženě, která v obchodě byla, a kterou jsem do té doby nikdy neviděla. Že je to nejspíš žena majitele a matka jeho syna. Poté jsem ji po několika dnech v obchodě také zahlédla a o něco později mi můj milý hlásí, že je ta žena slepá. Nevěděli jsme to ani jeden, takže to pro mě byla nová informace. Od té doby jsem paní potkávala pravidelně, vždycky byla výborně naladěná a byla jsem moc ráda, když jsem na ni v obchodě narazila.

Protože uměla velmi dobře anglicky, pokaždé jsme si povídaly a ona mi vykládala, jak před čtyřiceti lety přišla o zrak, když pracovala v továrně s chemikáliemi a jejich výpary jí postupně vypálily oči. V té době už byla se svým mužem, který se naštěstí o ni staral, jak nejlépe uměl a postupně se oba s jejím omezením naučili žít. On jí pomáhá stále a ona zase získala dokonalou orientaci v prostoru jejich domu a okolí a zvládá mnoho věcí normálně sama. Sálala z ní silná klidná energie, moudrost a jisté pochopení, které jsem neuměla úplně definovat. Fascinovala mě. I přesto, že byla naprosto slepá, měla jsem pocit, že mě vidí a dovede v pravou chvíli odhadnout, kdy se kam dívám, nebo kdy už musím z obchodu odejít. Její muž byl zase velmi veselý a energetický pán, co zvládal zákazníky obsluhovat neskutečnou rychlostí.

Jednoho dne, po výletu do hor, se mi rozbily moje sandálky a musela jsem si hned koupit nové boty, poněvadž jiné jsem neměla. Vybrala jsem si ve městě krásné pantoflíčky a měla jsem z nich velkou radost. Slušely mi a bavilo mě v nich chodit od první chvíle. Jeli jsme na motorce domů a cestou jsme se rozhodli, že se zastavíme v obchodě pro pár potřebných věcí. Byl už skoro večer a z obchodu vycházelo tlumené pohodové světlo. Vidím, že za pultem stojí starý pán a jeho slepá žena, tak jsem seskočila ze skútru a zatímco partner nakupoval, dala jsem se s akkou do řeči. Vřele jsme se přivítaly a po krátkém rozhovoru se skrze mě zahleděla do dálky svýma plovoucíma očima.

„Nemáš nové boty?“

Zůstala jsem kompletně zaražená a neschopná slova. Ani slovem jsem se o tom nezmínila a stála jsem za pultem, kam by nebylo na moje boty vidět, ani kdyby jí normálně fungoval zrak. Překvapeně jsem se otázala, jak to ví. Zlehka se usmála a pokrčila rameny.

„Je vidět, že z nich máš radost.“

Zaplatili jsme a odjeli, ale můj údiv přetrvával. I potom, co jsem z toho domu o mnoho měsíců později odešla a akku jsem vídat přestala, v některých chvílích jsem si na ni vzpomněla. Kdoví, jak se má teď.