Autobus

Srí Lanka je krásná země. Není veliká, ale její přírodní bohatství, čilý život a krása všedních dní si vás chtě nechtě získá velmi rychle. Ve spoustě rozlehlejších zemí nemůžete najít ani zlomek rozmanitosti, co najdete zde. Protože to ale není země tak úplně moderně vybavená, některé časy a vzdálenosti nejsou stejné, jak jsme v Evropě zvyklí.

Dobře si pamatuji, jak jsem při svém prvním příletu do této země hledala, jak se přepíná v mapách auto a pěší trvání trasy. Nechápala jsem, že osmdesát kilometrů jde jet skoro 8 hodin. A mapy bohužel neukazovaly pěší trasu, opravdu to trvalo 8 hodin autem… Byla to tehdy dlouhá první cesta.

A protože Srí Lanka je přirozeným rájem pro všechny cestovatele, dobrodruhy a objevitele, mnoho lidí se denně přepravuje z místa na místo a překonává i velké vzdálenosti. A to vy jako návštěvník tohoto ostrova chcete taky. Takže musíte zvolit odpovídající dopravní prostředek. Nejlépe spolehlivý, bezpečný a pohodlný. Takový, aby cesta byla zážitkem a dala vám představu o zdejší kultuře a krajině. Volba bez debat padá na místní autobusy. Tedy... pokud máte pro strach uděláno, nevadí vám cestou stát a držet se jen jednou rukou a bezpečnost si představujete tak, že když náhodou padáte z autobusu ven, můžete se spolehnout, že vás někdo chytne. To je totiž jedna z nejlepších vlastností místních obyvatel. Pomohou vám za každých okolností a to naprosto bez váhání. Takže nastupovat a jedeme, nemůže se nic stát.

Pokaždé, když na Srí Lance nastoupím do autobusu, zmocní se mě vlna naprosto nezřízeného a iracionálního štěstí. Snad je to kvůli mojí dětské představě, že autobus je taková nudná povinnost, která čeká každého ráno cestou do školy nebo do práce. Je tam zima, někdy tma a všeobecná nuda a ticho. Tak to bych ráda řekla, že pokud toto čekáte od srílanského autobusu, šeredně se pletete. Neznám na světě zábavnější dopravní prostředek.

Hned co do autobusu vkročíte, zpravidla oceníte výborný muzikální vkus řidiče. V telefonu vybírá písničky, z obřích zabudovaných reproduktorů je pouští na celý vůz a hraje i na přání průvodčího, co mezitím zdatně vybírá peníze od cestujících. Řidič má jednu ruku na volantu, v druhé drží telefon a přepíná s ním právě ty písničky. Připoutaný sice není, ale nebojte se, má ten bezpečnostní pás hozený přes sebe. Aby se neřeklo. Zvládá u toho volat domů ženě a dohadovat se, co má dnes udělat k večeři a když řadí, tak uvolněně volant pustí, zařadí, taky přepne písničku, a plynule se k držení volantu jednou rukou vrátí. Vše probíhá velmi uspořádaně a harmonicky, tohle není místo pro chaos či náhodu.

Průvodčí lístky většinou nedává, kdo by se zdržoval, jen od vás vybere peníze. Naprosto bez zaváhání totiž rozpozná, kdo kde nastoupil, kdo má kde vystupovat a to i přes to, že se lidé v autobuse neustále mění. Zdatně se proplétá nacpaným vozem, zvládne to i v největším davu, a když má všechny hezky zkasírované, uvolněně se opře o otevřené dveře, chytne se madla a rozverně se zhoupne z vozu ven a sleduje ubíhající cestu. To je ostatně také nejlepší zábava všech místních kluků, co zrovna jedou. Visí z autobusu dolů jako paviáni a mávají na sebe z předních a zadních dveří navzájem. Párkrát jsem to houpání taky zkusila a musím říct, že pocit je to opravdu božský. Když ne houpání, ráda si taky sedám na schody, abych hezky viděla ven na ubíhající cestu a vítr mi vlál ve vlasech.

Gratuluji, máte lístek a můžete se pohodlně usadit, pokud najdete volné místo. Za zvuku ohlušujících basů a tradičních popovek, co zrovna na Srí Lance frčí, se řítíme silnicí okolo pobřeží a v podstatě neustále je slyšet velmi hlasité troubení. To je proto, aby všichni ti dobří lidé věděli, že zrovna jedeme kolem. Jaké to štěstí!

Na zastávce se moc nezastavuje, jen se tak přibrzdí, aby každý mohl naskočit a vyskočit za jízdy a ostatní cestující se tak nezdržovali. A stát se opravdu nic nemůže, protože na čelním skle je umístěný malý oltář, na něm soška Buddhy v lotosovém sedu a zapálené vonné tyčinky s menšími obětinami. Buddha na všechno dohlíží, kontroluje, aby všichni dojeli v pořádku, nikdo z autobusu nevypadl, babičky měly kde sedět a ještě si u toho poslechly hezkou hudbu a troubení.

Klimatizace se zapíná otevřením okénka, a když máte štěstí, zatímco autobus projíždí prudkou zatáčkou, dofoukne na vás trocha čerstvého vzduchu. Taky se musím zmínit o uměleckém cítění, které je vlastní všem obyvatelům tohoto ostrova. Autobus je pomalovaný a potištěný všemi možnými obrázky od závodních koní po náboženské výjevy až po reklamní sdělení s usměvavými dívkami. Každý vůz je také stylizovaný do jiné barvy, některé jsou zelené, některé modré a najdete i ostře růžové. Součástí výbavy jsou koberečky, třásně a střapce, pohodlí je prioritou, zkrátka cítíte se v podstatě jako ve svém obýváku.

Jakmile dojedete tam, kam zrovna potřebujete, s ulehčením vystoupíte z autobusu a dál pokračujete po svých. A jakou máte radost, že žijete!

Milovala jsem srílanské autobusy a vždycky je milovat budu. Jezdí stejně tak, jako celá Srí Lanka žije. Svobodně, hlučně a s hlavou někde v oblacích.