Krev

Dnes bych ráda psala o svých prvních týdnech, které jsem na Srí Lance strávila. O tom, jak jsem postupně zjišťovala, že moje dosavadní životní zkušenosti jsou mi mnohdy k ničemu a jsem vlastně mnohem víc zvyklá na pohodlí, než jsem si do té doby myslela. Když jsem v té zemi vystoupila z letadla a po velmi dlouhé cestě se konečně dostala na místo, kam jsem měla namířeno, chvíli mi trvalo si na místní podmínky zvyknout.

Jednak počasí je oproti České republice opravdu rozdílné. Potit se začnete během první minuty a nepřestanete, až dokud zas neodletíte pryč. Slunce vás den co den spaluje naprosto bez milosti a váš názor ho nezajímá. Záhy zjistíte, že většina oblečení, co jste si dovezli z Evropy je prakticky nenositelná, protože je buď vyrobená ze syntetického materiálu, nebo jsou vaše svršky obtažené. A v tom zkrátka nevydržíte, protože to je na zpoceném těle neskutečně nepohodlné. Takže si koupíte první volné kalhoty, na které narazíte, a hned je vám lépe. O make-upu ani nemluvím, pokud máte odvahu se nalíčit, pod žárem slunce a vlhkem vzduchu se vše rozpustí během krátké chvíle. Vaše potřeby a věci, které považujete za nutné, se zredukují na minimum. Zjistíte, že vlastně skoro nic nepotřebujete, na ničem netrváte a vystačíte si s batohem na zádech, kde máte vše potřebné.

Během té doby jsem měla to štěstí, že jsem se zapojila do jisté činnosti, která měla za cíl zlepšit a zpříjemnit podmínky v tamilských školách v odlehlých částech srílanských hor. A myslím, že právě někde v těch horách jsem se do Srí Lanky zamilovala.

Školy jsme společně se skupinou dalších lidí navštívili, donesli tam některé potřebné vybavení a pak jsme dětem hráli, meditovali s nimi a taky trochu cvičili jógu. Děcka byla bezva, naprosto bezprostřední, všichni se kolem nás okamžitě nahrnuli a ptali se úplně na všechno možné. Holčičky na mě zbožně hleděly, dotýkaly se mých rukou a vlasů a jedna po druhé se mi představovaly. Fakt, že jejich jména nedovedu ani vyslovit, je velmi bavil a potěšeně se mi smály. Mezi chichotáním se mě ptali, kolik mám sourozenců a jestli už jsem někdy někomu dala pusu.

Postupně jsme navštívili celkem tři školy, cesta však nebyla jednoduchá. Je třeba jít po kamenité cestě pod přímým sluncem i několik hodin, aby se člověk do odlehlých vesnic dostal. K tomu jsme táhli těžké vybavení a hudební nástroje. Takže když jsme dorazili k vodopádu, který se křížil s cestou, po níž jsme šli, s velikou chutí jsme zaprášení a umoření vedrem naskákali do vody. To je na srílanské horské džungli to nejlepší – vodopády a potůčky nikdy nejsou daleko. Tím, že prší často a vydatně, vody je většinou všude dost a taky je krásně čistá a plná života. Rybky si tam vesele plavou, a když na chvíli nehýbete pod vodou nohama, začnou vám je okusovat. Příroda kolem je bohatá, sytě zelená a dýchá životem. Slyšíte zpívat ptáky a vřeštět opice, kolem létají motýli a taky je tam nepřeberné množství hmyzu a drobné havěti, která je připravená vám vylepšit den. Vedle výhledů do krajiny, širokého plátna oblohy a čilého života všude kolem vás se najednou běžné denní problémy jeví jako naprosto nepodstatné.

Zrovna jsem odcházela od vodopádu, zchlazená a spokojená, zbytek skupiny šel za mnou a měli jsme před sebou cestu do poslední školy. Najednou místní muž, co šel s námi, začal horečnatě něco povídat a zastavil mě uprostřed chůze. Nechápala jsem, co po mě chce, až do chvíle, kdy jsem se otočila a podívala se na svoje rameno. Byla tam přisátá pijavice velikosti mého malíčku! Kdybych to bývala měla řešit sama, nevím, jak bych si poradila. Naštěstí ale chlapík samozřejmě zachoval chladnou hlavu. Jistým a nacvičeným pohybem mi pijavici z ramene odloupnul. Pak se zahrabal v kapse u kalhot, vytáhl autobusovou jízdenku, kousek z ní utrhnul a přilepil mi ho na rameno. Pak mi ukázal palec nahoru, usmál se a řekl, že vše je ok.

Pokud byste nechápali – když se vám přisaje na kůži pijavice, pustí dovnitř látku, která zabraňuje srážení krve. Takže po malém kousnutí vám teče krev klidně i několik dní a nic moc s tím nenaděláte. Takže ta přilepená jízdenka byla ideální náplast a alespoň nějakou dobu mi ranka nekrvácela. Trochu mě to šokovalo, nevěděla jsem, že tam vůbec nějaké pijavice jsou. Ale když jsem po chvíli zpozorovala, že další člen naší výpravy má pijavici mezi prsty na nohou, už jsem neváhala a reagovala jsem okamžitě. Pijavici jsem strhla, umyla vodou zakrvácenou nohu a nalepila na ránu kus papírku, co jsem měla v batohu. A takhle to na Srí Lance je. Učte se rychle.