Plynutí deště

Za svůj dosavadní život jsem vypozorovala, že v různých částech světa plyne čas jiným tempem. Když si vzpomenu, jak dlouhé bylo odpoledne u babičky, když jsem byla ještě malá, nebo jak rychle vždycky utekla letní dovolená u moře, vyvozuji z toho, že čas je zkrátka relativní pojem.

Už několik týdnů jsem bydlela v novém domě na jižním pobřeží ostrova. Bylo to krásné, útulné stavení, spíš domeček, a cítila jsem se tam skutečně jako doma. Všude kolem bylo plno zeleného lesa a přírody, před okny se pásli buvoly a bez ustání zpívali ptáci. Zažívala jsem tam krásné časy plné klidu, často také samoty. Trávila jsem dny ve své přítomnosti a náramně jsem si to užívala.

Jednoho odpoledne mi došly data v telefonu a já jsem je zrovna potřebovala k práci. Zhodnotila jsem situaci, skútr nebyl doma, takže jsem se nachystala a rozhodla se pěšky vyrazit do nejbližšího obchodu, kde jsem doufala, že půjde internet v telefonu dobít. Bylo trochu zamračeno a žádné tropické horko se ten den nekonalo, takže jsem po krátké úvaze sbalila i nepromokavou bundu, co mi byla asi o pět čísel větší, a šla jsem.

Obchod byl jen deset minut cesty, takže žádná dálka. Dorazila jsem tam a vidím rozkošnou stařenku sedící za pultem maličkého obchodu, co se na mě směje od ucha k uchu. Pozdravila jsem. „Aka, potřebovala bych dobít internet v telefonu.“ zahlásila jsem směrem k paní. Aka je v sinhálštině oslovení pro ženu starší, než jste vy, něco jako kdybyste jí řekli „matko“. Je to pěkný zvyk a lidé si tak mezi sebou běžně říkají místo oslovování jmény. Když to slyší od cizince, jsou nadšení, že jste se naučili aspoň něco z jejich jazyka. Stařenka se rozzářila a taky mě pozdravila. Jenže jaksi nerozuměla ani slovo anglicky. To mi došlo tak po pěti minutách marného vysvětlování, co potřebuji. Zkoušela jsem ukazovat na telefon, říkat slova jako internet, charge, data a mnoho dalšího, ale stařenka se jen blaženě usmívala a sinhálsky na mě vlídně mluvila, čemuž jsem zas nerozuměla já.

Začínala jsem být zoufalá, když mi donesla malý papírek, na kterém bylo napsáno „1Gigabyte“ a QR kód vedle. Haleluja! Ale jeden giga mi nemůže stačit… potřebuju aspoň tři. Tak ukazuji na prstech tři. A babička znova nerozumí. Nemyslela bych si, že jednou nebudu schopná na prstech vysvětlit, že potřebuju tři kusy čehokoliv. Nakonec jsem to po dalších deseti minutách vzdala, nabila si telefon tím jedním gigabitem a v překladači přeložila svůj požadavek, že ty papírky potřebuji opravdu celkem tři. Na to se stařenka zasmála a došla pro další, moje zoufalé vysvětlování ji nijak z klidu nevyvedlo.

Už už jsem se chystala na cestu zpátky, když se najednou naprosto ukrutně rozpršelo. No výborně. Co tady teď budu dělat? Ze zkušenosti jsem věděla, že takový tropický déšť může trvat i několik hodin a i přesto, že jsem měla bundu, nemohla jsem v tom dešti vyrazit zpátky. Měla jsem v té době celou ruku skoro až po rameno v sádře a ta by se mi cestou pod náporem deště rozpustila. Ale o tom až někdy jindy. Chvíli jsem koukala, jak prší, a vidím stařenku, která obešla pult a stojí vedle mě. Začala mi cosi vykládat v sinhálštině, ukazovala u toho do deště, pak na obchod a taky na svůj dům, který stál za obchodem na malém kopečku. Nerozuměla jsem ani slovo, ale začala jsem jí česky odpovídat. Takže nám krásně plynul rozhovor, každá jsme si mluvily o tom svém, já jsem jí česky vykládala, že mám doma rodinu a sourozence, co dělají a jak se mají. Stařenka se tomu vesele smála a říkala mi na to odpovědi, kterým jsem nerozuměla.

Pak jako na zavolanou se z hustého deště prvně vynořila mladší žena, dcera téhle Aky, a za ní další stará paní, co přišla nakupovat. Mladší žena uměla trochu anglicky, takže mě uvítala a omluvila se za svou maminku, která neumí anglicky nic. Řekla mi, že doufá, že jsme se zvládli domluvit. Usmála jsem se, ušetřila si vysvětlování a mladou ženu jsem ubezpečila o naší výborné domluvě.

Venku stále tekly proudy vody a všechny tři na mě zvědavě s úsměvem koukaly. Nenapadlo mě nic lepšího, než jim začít ukazovat fotky z mého domova v Čechách. Když viděli fotku zasněžené ulice, vzrušeně se mezi sebou začaly pošťuchovat a pak mi mladá žena řekla, že to by tedy moc chtěly vidět ten sníh. Že je určitě velmi příjemný a dá se po něm dobře běhat. Jestlipak ho na něco v těch Čechách používáme? Dá se z něj vařit? Pak zmizela v útrobách domu a v mžiku donesla rodinné album.

Skoro hodinu jsme prohlíželi fotky všech babiček, tetiček, strýčků a dětí z jejich rodiny. Taky svatební album včetně popisu, kdo na svatbě byl a jaké to bylo. Kdo je čí manžel nebo manželka a kolik mají dětí. Kde bydlí a kde pracují. Občas jsem jim česky odpovídala, že tenhle strýček vypadá zrovna tak jako můj a ony se od srdce smály se mnou. Čas je vůbec netlačil, jen si užívaly společné chvíle.

Pozvolna přestávalo pršet a já se mohla vydat na cestu. Dokončily jsme svatební album. Zvedla jsem se, že už půjdu. Obě babičky se na mě usmály, pohladily mě po ruce a po hlavě. Mladší žena mi do ruky vtiskla krásné zralé mango, to mám na cestu a ať se za nimi zas někdy stavím. Poděkovala jsem, nasadila si bundu a v lehkém ustávajícím deštíku jsem došla zpátky domů. I když mi cesta pro data do telefonu celkem i s čekáním zabrala skoro dvě hodiny, stálo to za to.