Jóga

„No mně ta jóga moc nevyhovuje. Víš, jednou jsem to zkusila a pak mě z toho bolely záda a jenom sedět a dýchat, nebo meditovat mě fakt nebaví. To není nic pro mě.“

Dobře si pamatuji na svoji první lekci jógy. Ani nevím, jak jsem se tam dostala, a když jsem viděla, že hodinu povede asi osmdesátiletý pán, říkala jsem si, jestli nejsem nějak špatně. Nebyla jsem. Už během první návštěvy jsem věděla, že to bude důležitý zážitek mého života. Bylo mi moc hezky, uvolněně a klidně jako už dlouho ne. Než jsem tam přišla, ani jsem si neuvědomovala, jak moc ve stresu a napjatá jsem byla. Z osmdesátiletého učitele se později vyklubal velmi lidský, věčně dobře naladěný a vážený pán, kterého mám dnes, doufám, tu čest nazývat svým přítelem. Rychle jsem se začala o jógu zajímat víc a hlouběji a on měl tu ochotu mě směrovat a odpovídat na mé všetečné dotazy.

Říkala jsem si, je to fajn, dělá mi to dobře a moje tělo se cítí lépe. Tak to budu dělat. Cvičila jsem doma, zkoušela pozice, co mi šly a snažila se dostat do těch, co mi nešly. Brala jsem to jako tělesné cvičení a podle toho taky postupovala. Že jde vlastně o něco jiného, jsem pochopila až po několika letech praxe a mnoha omylech a návratech na začátek. Že umění postavit se na hlavu neznamená vědět něco o józe nebo nedej bože o sobě. A že myslet si, že vím něco o józe je vlastně dost sranda.

Až po dlouhém čase jsem si začala všímat jemných náznaků změny. Schopnost klidně reagovat na lidi, kteří mi do běla vytočení něco vyčítají. Schopnost večer normálně usnout. Schopnost zjistit, že moje tělo vážně potřebuje mnohem víc odpočinku, než mu dávám. A že paradoxně vytěžím mnohem víc ze všech pozic a cvičení, když se uvolním a nesnažím se nic dělat silou. Moje trpělivost dostávala a stále dostává dost zabrat. Někdy se přistihnu při tom, jak se přesvědčuju, že dneska budu jen krátce cvičit, dýchání přeskočím a odpočívat po zásluze taky nebudu. Bojuju s tím, že se mi nechce a říkám si, ještě pět minut, a pak zaspím a necvičím a celý den jsem ve spěchu a podrážděná.

A pak jdu na poštu nebo jedu nacpaným MHD, lidi na mě tlačí a hádají se se mnou, a já si říkám – ha jógo, ukaž se. Kde jsi, když tě potřebuju? Je to cesta a myslet si, že člověk něčeho dosáhl, většinou bývá nejlepší směr zpátky na startovní čáru.

Možná, že to není pro každého, to netvrdím. Dokonce bych si troufla říct, že je dobré si to pořádně promyslet, než si s jógou začnete. Hrozí, že vás změní. Že vám nasměruje život jinak, než jste si představovali. A že se vám ty změny ne vždycky budou v tu chvíli líbit. Možná je oceníte za delší čas a možná ani pak ne.

Pro mě však zůstává dobrým životním kompasem a jsem za její přítomnost ve svém životě velmi vděčná. Protože vždy, když si myslím, že se učím něco nového, zjišťuju, že se vlastně jen učím víc sama o sobě. A to se myslím celkem vyplatí.